O mně

Narozena v Olomouci

Psala jsem ve dne, psala jsem v noci, a to po celou dobu základní školy. Příběhy schované v šuplíku, ve starých kufřících, v koutech malého dětského pokojíku v domě na olomouckém předměstí… Po nástupu na střední vojenskou školu dostala má fantazie na frak. Přesto jsem noci trávila v koupelně dva krát dva metry a sedíc na staré rohové vaně zapisovala tupou tužkou své vnitřní příběhy do roztrhaného sešitu. Stále jsem tančila po zelené trávě, nad hlavou motýli… před očima terč a na hlavě plembák.

Po střední škole se mi nepodařilo dostat na žurnalistiku, tak jsem vyrazila do světa. Příběhy jsem tentokrát zapisovala po několikahodinových směnách v manchesterských fabrikách, hotelech, penzionech, kde jsem se štětkou v ruce nad záchodovou mísou vymýšlela složité
zápletky a neotřelé konce. Příběhy opět putovaly do šuplíku, zaskládané odloženými librami na další nájem. A protože jsem mnohem víc času trávila se slovenskými a polskými sousedy než s rodilými Angličany, naučila jsem se polsky. Tuhle dřinu o párku a sendviči denně jsem vydržela 2 roky. První velká láska, první velké zklamání, první těžce vydělané peníze.

Po návratu z Anglie jsem polštinu začala studovat (v kombinaci s ukrajinštinou). Na studia jsem si vydělala tvrdou prací a naplno se pustila do analýzy děl Mickiewicze, Sienkiewicze,
Szymborské… A našla v literatuře ještě větší zalíbení. Zalíbení jsem našla i ve svém budoucím manželovi, kterého mi přivedl… inzerát na internetu (jsme spolu přes 17 let). Odjela jsem na stáže do Polska i na Ukrajinu, kde jsem si rozšířila obzory a odkud jsem si přivezla nezapomenutelné zážitky. V náručí s malou dcerkou jsem pak úspěšně ukončila magisterské vzdělání. Překládala jsem, hodně četla, pípala u pokladny v Globuse, přebalovala a někde v pozadí vymýšlela příběhy. Šuplíky se mi plnily seminárkami, poznámkami z přednášek, bakalářskou, později magisterskou prací.

Během studií se mi narodila první dcera, brzy poté druhá dcera a do třetice přišel syn. S jejich narozením jsem se opět ponořila do vlastních příběhů, které opět končily v šuplíku.
Dětská mimořádná fantazie rozvíjela tu mou. Bylo to jako dobíjet baterky a já zjistila, že věta „Děti jsou ti nejlepší učitelé“ není jen prázdné klišé.
Začala jsem zase pravidelně psát. Pro radost moji, pro radost dětí. Po mateřské jsem nastoupila jako průvodkyně a edukační posila na zámek, potom na rok zasedla za redaktorský stůl regionálních novin, věnovala se copywritingu a marketingu, psala pro další klienty a po čase se opět vrátila k překladům. Psaní začalo být mým denním chlebem.

Cesta k vlastnímu příběhu, který by mohl spatřit světlo světa pod záštitou profesionálů, byla krásná a trnitá zároveň. Absolvovala jsem několik kurzů tvůrčího psaní, rok jezdila každý týden do Prahy a potkávala se se stejnými blázny do psaní. Z krásných setkávání vznikla kniha „ Parke Diem “ – povídkový soubor plný spletitých příběhů, které se odehrávají ve fiktivním parku. Výtěžek z této knihy putuje na organizaci „Sázíme stromy“, která vrací zeleň do měst. Já se zapojila dvěma povídkami:
→ Trhlina – dystopický příběh opřený o skutečné hnutí Save soil, které bojuje za záchranu zdravé půdy
→ Tichá píseň – mysteriózní příběh, který vznikl na základě existence zapomenutého židovského hřbitova v Prostějově